U Rokycan

Kdybych snad celý svět prošel, kdybych svět celý znal,
přece bych nakonec došel tam kde rodný kraj mě zval.
Kdybych znal nejlepší města, paláce, pobřeží,
vím že jsem z jiného těsta, jinam náležím.

To sám se přesvědčím, hudba když zahraje,
k nám vždy mě zavolá zpátky do kraje.
Ať se už kdekoli ztratím, já i z vln vypluji,
já se ti nakonec vrátím, domove, to slibují.

U Rokycan vesničku znám,
slza v oku zaleskne se, když se na ni podívám.
Tam v chaloupce, je okýnko,
kdo to na mě z něho mává, to jsi ty má maminko.

Když se dnes z daleka vracím, přidávám do kroku,
z nádraží k vesnicí kráčím a srdci je do skoku.
Vidím už kostelní vížku, stromy mě vítají.
Pak jednu červenou stříšku, ptáci zpívají.

Možná až přijdu blíž, hudba že zahraje,
vždyť já se vracím dnes zpátky do kraje.
Pak už jsem u našich vrátek, zahrádku otvírám,
v srdci mám radost i zmatek, v očích šťastně slzy mám.

U Rokycan, vesničku znám,
slza v oku zaleskne se, když se na ni podívám.
Tam v chaloupce je okýnko,
kdo to na mě z něho mává, to jsi ty má maminko.