Regee

Někdy mám dojem, že nebe před léty bejvalo modřejší z večera
a taky vím, žese regeé pařilo tak nějak víc z vesela
a byly delší letní noci
a nikdo nechtěl jít před svítáním spát.

Kdo z nás by chtěl jít spát, vždyť i ráno bývá o co stát.
A tak jsme po schodech do nebe,
na kterým slunce si podřízlo žíly,
kráčeli vždycky vedle sebe,
laciný víno jsme po cestě pili.
Když někdy v noci zavřu oči, tak se mi zdá,
že jsem na tý cestě dál, že po ní kráčím dál,
vždycky ráno jsem zas o kus dál.

Jdu tam, kde mejm otázkám strojí lacinej funus něčí odpovědi.
Jdu tam, kde jednou snad má duše najde mír.
Jdu tam, kde snad budu mít sen,
kterej neskončí po ránu probuzením.
Jdu tam, kde mý vyprahlý tělo, najde stín.
Jenže ráno probouzím se sám.
Vždycky ráno probouzím se sám.
Zas mě čeká jen: Dlouhej den, šedivej den,
ten co ráno nelítostně popraví můj sen,
kde je propána jen, můj noční sen,
jen jsem oči otevřel tak vytratil se ven,
teď zlej mám pocit, že má to chybu,
že jsem tu sám, není komu tady co říct.

Dlouhej den, šedivej den,
budu čekat zda-li se v noci bude zase něco zdát.
Nechám si něco zdát. Než mě ráno přinutí den stát.

Dnes je mi jasný, že nebe není tak modrý jak bejvalo kdysi.
Po schodech nahoru zebe, ty schody to byly mý kompromisy.
A tak jsem zůstal v půli cesty
a oč jsem přišel si nechávám teď zdát.
Nechám si o tom zdát. Než mě ráno, přinutí den stát.

Jdu tam, kde mejm otázkám strojí lacinej funus něčí odpovědi.
Jdu tam, kde jednou snad má duše najde mír.
Jdu tam, kde snad budu mít sen,
kterej neskončí po ránu probuzením.
Jdu tam, kde mý vyprahlý tělo, najde stín.
Jenže ráno probouzím se sám.
Vždycky ráno probouzím se sám.
Zas mě čeká jen: Dlouhej den, šedivej den,
ten co ráno nelítostně popraví můj sen,
kde je propána jen, můj noční sen,
jen jsem oči otevřel tak vytratil se ven,
teď zlej mám pocit, že má to chybu,
že jsem tu sám, není komu tady co říct.
Dlouhej den, šedivej den,
budu čekat zda-li se v noci bude zase něco zdát.
Nechám si o tom zdát. Než mě ráno přinutí den stát.