Váhal jsem, mám-li se pustit do povídání o druhém CD Jindry Kejaka, protože stále ještě těžce nese povídání první. Na druhou stranu jsem byl zvědav, změnilo-li se něco od té doby a pak – ta pověstná druhá deska, která obvykle ukáže, co v interpretovi je. Čekal jsem, jestli to Jindra neudělá podobně, jako to udělala po mém povídání o prvním CD se svým druhým CD skupina Oko. Ale je vidět, že jde do boje s otevřeným hledím.

Co se změnilo výrazně k lepšímu, je značka – Jindra Kejak vydává své CD na slavné etiketě BMG. Uklidnilo mě to, zřejmě mu má předchozí recenze tedy doopravdy neublížila. Změnili se i rádci, a to potvrdilo mé podezření, které jsem vyslovil při prvním CD. Toto druhé produkoval Tornádo a natáčelo se ve studiu Audioline v Brně. A je to znát. Pokud připočteme i časový odstup od prvního CD, který jistě přinesl skrze koncertní praxi další poznatky, máme před sebou CD, které svou úlohu „druhého CD“ plní v kladném slova smyslu: Ukazuje, že v interpretovi něco je.

Původní bolestínský projev se proměnil v hlas mírně nahořklý, se zajímavou barvou, užívaný střídmě a civilně. I nadále Kejak zpívá přirozeně, jednoduše, ale mám pocit, že už neupřednostňuje názor, že syrový, byť s chybami, je lepší. Jakoby dosáhl správného poměru mezi neučesaností a zákonitostmi písničky. Drsná romantičnost, hlavní Jindrův atribut, kterým se oháněly jeho fanynky v dopisech, ve kterých mi slibovaly vyškrábání očí a pokousání za recenzi na první CD, je teď položena na pevnějších základech. Kdo to způsobil, nevím – producent, nebo silná firma, která se rozhodla obraz domalovat podle svých potřeb?

Doménou interpreta a autora v jedné osobě budou zejména pomalejší písně, mnohé i nadále podle jedné šablony. Porovnejme „Možná jsem jinej“ a „Asi to tak má být“ nebo „Dobrý a špatný“ a „Bolí mě bolí“. Většina písní ale přesto má charakteristickou melodickou linku. Co se změnilo hodně oproti první desce, jsou aranže a výkony muzikantů (autor hraje na kytaru střídmě, a proto si pozval hudebníky: P. Novotný - basová kytara, M. Röhrich - kytary, P. Ernst - klávesy a P. Kudibal - bicí) – takhle jim lze věřit a otupují pocit stejnosti u některých i výše zmíněných skladeb. A mezi 15 písničkami pak už probleskují skutečně hudebně silné a dotažené kousky: Mějte se fajn, Někdy stačí jen málo, Už zhasíná sál a samozřejmě Vizovice. Titulní skladba zaujme gospelovými názvuky, škoda, že téma s pěkným a neobvyklým sloganem - Holky rohatý není uchopeno z nějaké méně obvyklé strany. Takhle to známe všichni.

Slabinou zůstávají i nadále texty – ne vše, co člověk prožije, lze umělecky ztvárnit, ne vše je tak nosné a ojedinělé. A tak hned v první písni „Hladovej vlk“ nacházíme téma, které Jindra Kejak zpracoval na předchozím CD a před ním například Wabi Ryvola. Hodně napovídají o podobnosti inspirace i názvy: srovnejme „Možná“ a „Možná jsem jinej“ nebo „Měj se“ a „Mějte se fajn“. Tohle mohla firma nebo producent ohlídat. Poměr „stěžovacích“ písní se zmenšil, ale přesto některé zůstávají: Dobrý a špatný, Bolí mě bolí. Dozvuky písní sentimentálně přeslazených zde reprezentuje skladba Dobrou noc.

Druhá deska Jindry Kejaka je příslibem, že na tu třetí se lze těšit bez obav, se kterými jsem bral do ruky toto CD po zkušenosti s tím prvním. Ostatně, i obal tohoto CD je podstatně, podstatně profesionálnější a méně odbytý – porovnejte jej s obalem prvního CD a podobný rozdíl skrývá i stříbrný kotouček. Ačkoliv má CD jen okolo 37 minut, tentokrát výtku k času nevznesu.

Jindra Kejak: Holky rohatý, BMG 2003
Hladovej vlk, Možná že jsem jinej, Asi to tak má být, Možná, Mějte se fajn, Dobrý a špatný, Bolí mě bolí, Rozcuchaná, Někdy stačí jen málo, Dobrou noc, Holky rohatý, Měj se, Drůbež, Vizovice, Už zhasíná sál.