Prvotní

Můj kamarád je od novin, otevřená hlava

Chtěl, abych nechal ptákovin a básně začal psát

Prej dívat se už nemůže, jak obchází mě sláva

Ať píšu, že mi pomůže a zveřejní je rád



R:
Tak všelijaký chytrosti si přemílaje v mozku

Nad lahví inspirace, co jsem koupil u kiosku

Pak ohryzanou tužkou, nežli změnil jsem se v trosku

Já namaloval hned

Pár duchaplnejch vět



R:
Že nikdo není bez chyby a chybovat je lidský

Že není proč se dluhů bát, ty mají dneska všicky

Že holka nemá vypadat vyzáble, rachiticky

Nebylo celkem ni

A vešlo se tam víc



R:
Že i s diplomem na hlavu je nutný dál se učit

Že za lásku a počasí nemůže nikdo ručit

Že zbejvá makat jako ďas, když nechce nikdo pučit

Já krasopisně psal

A slůvka neškrtal



R:
Že lepší je si zpívat, nežli rvát se cestou s flámu

A marný sliny polykat u snědenýho krámu

Že sám pak těžko vylejzá, kdo vykopal ti jámu

A když mi došel dech

Řekl jsem si: Už to nech!



Když čet mý pravdy životní, pěkně to s ním seklo

Ty verše byly prvotní a proto žádnej med

Já nenechal je v šuplíku aby se jednou řeklo:

„Byl představitel básníků, co nedobyli svět.“