Bílá kytka

Chladná je tvoje tvář jak kámen vyrytá,

a bílá jak růže v stínu ukrytá

Sejdi s hor dolů ať ztratí tvoje tvář barvu skal,

sejdi z hor dolů, když nechceš vadnout dál.



Jsi kytka bílá, jak pod kamenem z rána vykvetlá,

a chladná jak padlý sníh je ruka tvá.

Když slunce zář se večer schová za zelenou pláň,

pak zčervenáš, až sevřu tvoji dlaň.



Bílá už je jen kytka, co teď v klopě mám,

a chladný už je jen plný vína džbán.

Zvony vyzvání, na naši svatbu všechny hosty zvou,

a chlad tvých dlaní už zůstal vidinou.